Můj blog - pel mel všeho, co vnímám jako důležité natolik, že se o to chci podělit. 

Článek o tom, jak (ne)píšu blog.

Je mi jasné, že blog je úplně skvělý nástroj, pokud například chceme dát svým webovým stránkám jistý přesah. Dotknout se těch na druhé straně obrazovky v rámci virtuálního světa. Rozsvítit den ostatním, zvlášť, když se nám neustále dějí příhody, které prostě ostatní pobaví, ať už tím, jaký je autor smolař nebo klikař.

Blog na mých stránkách například může sloužit k tomu, že napíšu buď vtipný nebo hlubokomyslný článek o těžkostech českého mluvčího přijímajícího existenci některých časů v angličtině stejně nadšeně jako jízdu vlevo ulicemi Londýna. 

Blog si navíc můžu zcela komfortně psát dopředu, takže mám-li inspiraci a ještě prostor pro psaní, můžu si nachystat celý zásobník článků a jen je naplánovat a ony už se natřásají a ukazují samy, zatímco já ještě spím nebo venčím psa nebo si užívám příjemný večer s rodinou nebo přáteli.

Jenže jsou tu situace, na které můj blog není stavěn.

Někdy se život skládá z okamžiků tak niterného štěstí nebo neštěstí, že všechny potřeby přesahu a kontaktu s těmi na druhé straně virtuální zeměkoule jaksi ustoupí do pozadí a není síly, která by s tím pohla. Blog je něco jako deník, byť tento by se měl převážně ukazovat v outfitu profesním.

Když mně se někdy nechce psát. Psát na povel. Psát v trendu. Psát na čas. Nechce se mi ladit tematické články. Nechce se mi vždy sdílet ve virtuálu. Nechce se mi reagovat na témata světového dění. Protože dokážu nejupřímněji psát hlavně o tom, co mě oslovuje. A to je práce s lidmi. A jejich příběhy. A ty mě při kontaktu s mými studenty obklopují zcela neopominutelně, někdy až intimně. Nelze to ignorovat. Jejich radosti, lásky a vítězství. I jejich trápení, nemoci a ztráty. S některými sdílím i ty svoje příběhy. A je to vše tak provázané, že dostat z toho článek, kde bych neodhalila příliš ze soukromí studenta nebo z toho svého, je úkol pro antverpského brusiče diamantů.