Můj blog - pel mel všeho, co vnímám jako důležité natolik, že se o to chci podělit. 

Je štěstí to, co přijde bez ptaní a vletí vám to do náruče? Nebo je to něco, co bylo naplánováno a vyšlo to? Nebo je to něco, co si vydřeme navzdory všem a všemu? Je to něco, za čím jdeme s vírou celého svého srdce i s vědomím velkých ztrát?

Dnes jsem po nějakém čase zase otevřela složku Blog. Podsložku Nápady. A tam mi zrak padl na dokument s názvem Know Your Own Happiness. Ten citát z Jane Austen mě pokaždé osloví. A pokaždé jinak. Poznej své vlastní štěstí. Buď si vědom svého vlastního štěstí. Znát své vlastní štěstí.

Je štěstí to, co přijde bez ptaní a vletí vám to do náruče? Tak jako když vás vezme v obchoďáku cizí dítě za ruku, protože, jak mi řeklo, mě přece zná a chce mi ukázat tuhle hračku, kterou dostane k narozeninám.

Nebo je to něco, co bylo naplánováno a vyšlo to? A já čekám na nádraží na svého milovaného, až si vlétneme do náruče po dlouhé době odloučení? Nebo je to něco, co si vydřeme navzdory všem a všemu? Je to něco, za čím jdeme s vírou celého svého srdce i s vědomím velkých ztrát?

Pro mě jsou největší okamžiky štěstí ty nečekané. Ty, které se zpočátku vůbec jako štěstí ani nejeví. Spíš jako nějaký téměř omyl. Tak jako to dítě v obchoďáku.

Okamžiky štěstí pro mě jsou, když po dvou dnech husté a nevábně vonící mlhy je další ráno třeskutě slunné a vzduch voní a vítr pofukuje. Jsem šťastná, když zjistím, že na orchideji rozkvetlo další poupě. A když si přečtu krásnou zprávu od přítele. Nebo když si poslechnu hlasovku od kamaráda, kde rozvažuje nad svým novým projektem, filozofuje o životě, o vaření a lásce. Takový pelmel a sbírka úžasných výrazů. Má velmi bohatý jazyk a já se jeho zprávami procházím jako sídlem sběratele-cestovatele. Nepoužívám příliš slova artikulovat, deklarovat, manifestovat nebo cizelovat. Ale v jeho podání to zní tak úžasně, že mám pocit, že jsem slepec, kterému se znovu otevírají oči. Na jeho češtině si vždy pochutnám.

Také si pochutnám, když se zakousnu do cookie s karamelovými kousky – dárek od kamarádky žijící v Londýně. Přinesla mi včera balíček toho, o čem ví, že si v Londýně vždycky s radostí dám.

Cítím štěstí, když na krmítko přiletí sýkorky a zatímco si chystám čaj (k tomu cookie s karamelem), pokukují po mně a střídají se u krmítka a na velké březové větvi, kterou jsem jim na terase nainstalovala, aby nemusely sedět na chladném zábradlí.

Velké štěstí cítím i když jsem venku s pejsou a ona patnáctiletá hvězda – hluchá a téměř slepá – běhá jako mladé štěně. Nerozumím tomu, jak se orientuje v terénu, nevím, jak jej vidí, možná si jej pamatuje, pro jistotu chodíme pořád stejnou trasu. Vždycky vyběhne dopředu, po 200 metrech se otočí a běží zpátky. Dá mi „babu“, což je můj termín pro to, kdy jak ke mně míří, tak povyskočí a něžně mě chňapne za prsty a jak doskočí, otočí se a zase vyběhne přede mě a peláší dalších 200 metrů dopředu. Když přepočítám její roky na roky lidské, je jí něco kolem 100 let. Jsem zvědavá na sebe v tom věku. J

A jsem zvědavá, co si budu v tom věku pamatovat. Když tu takhle během psaní zpytuji svou paměť – pamatuju si doteď jak jsem v necelých 5 letech už uměla plavat a přeplavala v Jeseníkách jeden takový rybník nebo prostě kus vody v lomu. Pamatuju si první pusu od kluka, ale vůbec si nepamatuju jaké to bylo vyhrát svůj první závod ve sprintu. Taky si pamatuju to štěstí, když jsme s přítelem stopovali po Belgii a v naprostém stavu vyčerpání, uondání a celkové ušpiněnosti po 3 dnech cestování nás naložil jeden laskavý Belgičan a pozval ke své rodině, kde jsme pak s přítelem strávili dva dny umytí a najezení v příjemné společnosti rodiny žijící klasickou hudbou a hrou na klasické nástroje. Pamatuju si pocit štěstí, když jsem na letišti v Sydney „očichala“ vzduch. Pamatuju si štěstí, když se mi narodil bratr. A spoustu dalších okamžiků, které bych ale jen nerada sdílela sem do virtuálu. Bohužel ale vůbec, ale vůbec si nepamatuju pocit, když jsem udělala maturitu, obhájila diplomku a nebo si koupila první auto. Nebo byt. Nebo dům. Nebo včas podala daňové přiznání J

Ono je to štěstí prostě maličko potvora, se mi zdá.